Myšlenky
Chvíle pro zastavení
Krátká autorská zamyšlení nad životem v době, která nám nedovoluje se zastavit. Tak trochu v duchu: „Myslím, tedy jsem.“
Čím víc dýcháš, tím víc žiješ.
Někdy se může zdát, že v životě nemáme žádný prostor pro zlepšení čehokoli. Zkrátka není přece čas. Ale uvnitř cítíme, že jsou oblasti v našem životě, které bychom chtěli zlepšit. Posunout někam dál. Cítíme, že to prospěje nám samotným, ale i všem kolem nás. Jednou z nejzákladnějších složek, na které stojí všechno ostatní je právě dech. Bez dechu neexistuje život. Každý nádech nám přináší regeneraci a život do každé naší buňky. I proto je vědomé dýchání stěžejním prvkem meditace. Hluboký vědomý nádech říká tělu: „Pečuji o tebe. Žij.“
Zpomalit znamená vnímat.
Zpomalení může přinášet velmi zajímavé objevy o nás samých.
Umoňuje nám přehodnotit náš současný směr. Zda jsme náhodou ve všem tom shonu nevyrazili na cestu, která není v souladu s naším vnitřním kompasem. Doba je ovšem velmi rychlá a povinností mnoho, ale co si pro tento týden slíbit, že se aspoň na pár minut zastavíme a budeme naslouchat sami sobě?
„ Tajemství smyslu života je ukryto v jeho samotné podstatě - paradoxu. “
Každé "NE" chrání něco důležitého.
Ale co? Například naše hodnoty, potřeby, síly… nebo duši. Je krásné, když máme spoustu sil a elánu a dokážeme stále říkat „ANO“. Je nám zkrátka přirozené chtít pomoci, vyhovět a naplnit očekávání druhých. Je to i krásný pocit, že můžeme něco předávat a že svému okolí prospíváme. Ono je to vlastně i neodmyslitelnou lidskou součástí – být užitečný. A je to tak správně. Ale jak chceme být užiteční, když se sami mezitím rozpadáme? Když si někdy říkáme: „Už nemůžu… ale kde mám vzít sílu?“ Dobře míněnou radou často bývá: „Udělej si čas sám pro sebe a načerpej síly.“ Ale jak? Kolem je tolik povinností, že ani při největším úsilí a úplném upozadění sebe sama je nikdy nedokážeme splnit. Právě v tu chvíli může pomoci vědomé „NE“. Nikoli ve smyslu: „Nechci ti pomoct.“ Ani ve smyslu: „Nezáleží mi na tom.“ Ale zkrátka ve smyslu: „Teď musím dát prostor i sobě.“
Dovol si vystoupit z nesmyslného tempa.
Technologie postupují neuvěřitelně rychle. Dávají nám nástroje, které zvyšují naši efektivitu a dovolují nám zvládnout víc práce za stejný čas. Teoreticky by to mělo znamenat, že získáme víc prostoru pro sebe a svůj osobní život. Ale není tomu tak. Místo vytouženého klidu přichází vyčerpání a zahlcení. Mám pocit, že je nejvyšší čas říct: „Stop. Je na čase respektovat přirozené tempo člověka.“ Cítím, že to vnímá stále víc lidí. Ale kolika vyhořeními budeme muset ještě projít, aby se skutečně něco změnilo?
Jen ty znáš svoje přirozené tempo.
Ale řídíš se tím? Možná už se ti stalo, že jsi jel bez zastavení několik týdnů nebo měsíců. A pak tě najednou, jako by z ničeho nic, vypnulo tělo. Mysl chtěla jet stále dál, ale tvoje duše už nemohla. Právě tento okamžik může být čas pro vědomé zamyšlení, proč se to stalo. Třeba nám tělo a duše chtějí něco říct. Třeba to vůbec není tvoje chyba ani náhoda. Možná je to příležitost k návratu k sobě. Někdy je jednodušší zařadit další rychlostní stupeň, příznaky potlačit a jet dál. Přeci jen se to od nás tak nějak očekává. Ale co když tím odložíme důležitý kus sebe a už ho nikdy nedokážeme najít?
Duše se tříští.
Žijeme v době, kdy se stále více rozevírají nůžky mezi zběsilou rychlostí světa a přirozeným tempem naší duše. Duše na ten tlak reaguje přirozeným způsobem, který zná – tichým rozpadem. Emoce se v systému orientovaném na výkon stávají překážkou, protože pokládají zásadní otázky: „Proč? Proč se mi hůř dýchá? Proč zpochybňuji existenci naděje?“ Cítím, že je na čase se zaměřit opět i na člověka. Naší duši, emoce a přirozené tempo.
Pro nejnovější příspěvky mě sleduj na sociálních sítích.